NÁVRAT NA VSTUP DO NOVOMĚSTSKÉHO KURÝRA.

NÁVŠTĚVA U AKADEMICKÉHO SOCHAŘE PETRA NOVÁKA V JAROMĚŘI - JOSEFOVĚ Vloženo 12.09.2025 Shodou okolností jsem s Jiřím Marbachem absolvoval návštěvu u Jaroměřského akademického sochaře Petra Nováka. Samozřejmě jsem využil možnost realizovat s ním rozhovor o jeho tvorbě. Je to totiž sochař, který má v našem městě celkem 8 svých uměleckých děl. Podívejte se na ně:

Umístěno v hlavní budově ZUŠ na novoměstském náměstí. "ČESKÁ MADONA S DÍTĚTEM"	Umístěno v druhé budově ZUŠ na novoměstském náměstí. "FLÉTNISTKA"
Umístěno mezi Spolkovým domem s Informačním centrem a kostelem Nejsvětější Trojice. "JAN ČERNČICKÝ Z KÁCOVA - ZAKLADATEL MĚSTA"	Umístěno u vchodu do Městského muzea. "VODA PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ"

Umístěno v átriu Galerie ZÁZVORKA. "PES A KOČKA"

Umístěno ve Smuteční síni. "TRUCHLÍCÍ"

Umístěno u vchodu do areálu Smuteční síně. "URNA S DRAPÉRIÍ"

Umístěno v Krčíně v parku za obchodem COOP. "TORZO S DRAPÉRIÍ"

A NYNÍ TEN ROZHOVOR:

Novoměstský kurýr (dále NK) Dobrý den pane Novák. Provozuji v Novém Městě nad Metují internetové stránky s názvem "Novoměstský kurýr". Shromáždil jsem tam za cca 19 let řadu různých informací a aktualit. Rád bych dnes do mých "Aktualit" přidal rozhovor s Vámi. Děkuji za jeho umožnění. NK: Pane Novák, Vy máte v Novém Městě nad Metují řadu svých prací. Můžete říci, které to jsou a zhruba kdy vznikly? Petr Novák (dále PN): No ta "flétnička" v umělecké škole, ta vznikla ještě před revolucí. To byla první práce, kterou jsem v Novém Městě dělal. Ono to Nové Město se totiž vždycky lišilo od jiných měst, že tam bylo "osvícené" vedení už za komunistů. Takže vypadalo to město jinak, než jiná města. Ať už se to týká výstavby nebo třeba květinové výzdoby a pod. Novoměšťáci si byli vědomi toho, že to město je krásné a tak ho kultivovaně udržovali i za této doby. NK: Když se nyní vrátím do doby po revoluci. Jak to pokračovalo? PN: S panem Vašinou jsme dělali toho Černčického a možná už i tu obřadní síň. NK: Já bych se nyní zaměřil na tu sochu Jana Černčického. Jak jste získal představu, jak by mohl vypadat? PN: Představu jsem získal tak, že jsem dohledal dostupné historické prameny, ze kterých jsem se dozvěděl kde žil, kdo to byl, že pocházel z rozsáhlého rodu, že to byli Český bratři, brzy to Nové Město prodal a přestěhoval se na Moravu. Existuje epitaf, ze kterého se podoba nedá zjistit.Takže jsem si ho musel představit. Jel jsem do Hradce do muzea odívání a tam jsem si našel jak se odívali na přelomu toho 15. a 16. století v Čechách. Tady bylo jakési zpoždění v módě. Potom jsem si vypůjčil nějaký takový podobný oděv. Udělal jsem si studii asi ve třetinové velikosti. Potom jsem dělal třetinový model. A jak jsem přišel na to provedení. Představoval jsem si, že stojí na tom místě a vlastně předává občanům města tu "záštitu" do města. A protože to město stojí na opukovém ostrohu, tak jsem si ten sokl pod ním vymodeloval jako opuku. Jezdil jsem a pozoroval, jak vypadá ta opuka. A aby bylo pochopitelné, že se jedná o šlechtice, tak jsem měl variantu se sokolem a chrtem. A byl jsem rád, když si tenkrát lidi, kteří o tom rozhodovali, vybrali tu variantu s chrtem. No a další věc je ta, že já jsem vychovaný tím Braunovým barokem, takže ta socha půdorysně je vlastně komponovaná do trojúhelníku, takže ta hlava a ten chrt, na kterém má položenou tu levou ruku, vlastně tvoří ten trojúhelník. Tak jsem ten pomník vymýšlel. NK: Zajímavé. Zeptám se ještě jinak. Máte nějaké zajímavé vzpomínky, jak ta socha vznikala před jejím odhalením. Jistě to nebyla jednoduchá záležitost? PN: Pro mě to byla samozřejmě zajímavá a velká příležitost. Za to děkuji panu starostovi Vašinovi. Ten průběh byl potom velmi "útrpný", protože já jsem udělal ten třetinový model a potom ti lidé, kteří byli odpovědní, tak se báli té realizace. A tak se snažili získat dobrozdání všech možných výtvarníků, kteří měli určité renomé a postupně skládali ty názory, než se mě odvážili říci, abych pokračoval. To stálo strašně moc času. Takže potom se to dělalo za ohromného spěchu. A to samotné provedení z bronzu, to bylo veliké drama, protože ta socha byla zkompletovaná v posledních dnech před tím odhalením. Já jsem potom jel do Brandejsa nad Labem, kde se to odlévalo do bronzu po částech a ty části se spojovaly. Dělalo se to ve dvou, já jsem tam jel pomoci a ten člověk co to dělal při tom ztratil 8 kilo své váhy. Já jsem ho nutil k maximálnímu výkonu, dělali jsme i v noci. Takže na tuto část realizace té sochy mám vzpomínky docela nehezké. Ti co rozhodovali, si neuměli představit, že to dílo vyžaduje také nějaký čas. Že ta práce rukama to prostě jinak neumí, aby to k něčemu vypadalo. Takže tehdy jsem měl opravdu strach, že se to nestihne. Já jsem na to připravoval pana starostu, že se může stát, že to k termínu odhalení možná nebude. Že to je skoro nemožné. Nakonec jsme to stihli, ale bylo to drama. NK. Pokud jde o současnost, rýsuje se nějaká další vaše spolupráce s Novým Městem? PN: Já si myslím, že určitý problém je v tom, že jednak tam těch soch je víc. A možná dnes by asi chtěli něco nového, než pracuji já. Já jsem figurativní sochař, je to klasika, vždy je vidět o co jde. Pokud to přijde před nějakou komisi, tak to neprojde, protože je to "málo moderní". NK: Já jsem zaznamenal, že Vaše oblíbené téma jsou koně. Co k tomuto tématu můžete říci? PN: Ano, to je moje nejoblíbenější téma. NK: Viděl jsem fotografii vaší sochy s Masarykem na koni. PN: No to je v Lánech před muzeem. To také vznikalo za těžkých okolností devět let. Ale já jsem to bral jako klad, protože ta socha se vyvíjela od Masaryka klusajícího až po Masaryka filozofa s koněm, který se pase. To se podle mě daleko víc hodí tam do toho prostoru, protože ten klusající kůň by neměl kam v té rychlosti doklusat, kdežto ten kůň, který se pase, tam má místa dost. Samozřejmě proběhlo kolem toho veliké odmítnutí stran veřejnosti. Probíhalo to někdy kolem roku 2010.

T.G. Masaryk na pasoucím se koni v Lánech. (Foto z internetu)

NK: Kůň je asi pro sochaře dost náročné téma. Jak to vnímáte Vy? PN: Já nevím. Když se to studuje mnoho let, tak se vytvoří pro člověka schopnost studovat to hlouběji. Protože ten kůň je "vesmír" sám o sobě a je ho potřeba zkoumat v pohybu, protože ty svaly, které jsou vidět v klidu, tak v pohybu se najednou propadnou, toto všechno se musí studovat. Ale je to krásná práce. NK: Nyní se posuňme do Jaroměře. Já jsem chodil do školy "Na Ostrově" v letech 1953 až 1956. Jezdím sem na srazy spolužáků z té doby. Před tou školou je socha Masaryka. Je to Vaše dílo? PN: To je socha, kterou i s okolím zaplatil jeden starý pán (pozn. NK- Jan Šrámek), který deset let byl v komunistickým koncentráku v Jáchymově. A on se dozvěděl, že tady v Jaroměři strhli tu sochu prezidenta Masaryka. A tak si řekl, že pokud to přežije a změní se režim, tak se zaslouží, aby tam ta socha znovu byla. Přežil ten kriminál, dokonce potom dostal nějaké odškodnění. Tak šel za starostkou Jaroměře paní Jelínkovou, že by chtěl začít nějaké hovory o tom znovupostavení sochy Masaryka. Starostka se obrátila na mě, protože věděla, že jsem sochař. Původně se jednalo, že se obnoví ta Španielova socha. (Poznámka NK: Bronzová socha Tomáše Garrigue Masaryka, prvního československého prezidenta. Byla na Hradčanské náměstí postavena v roce 2000 u příležitosti 150. výročí Masarykova narození. Původní dílo vytvořil již v roce 1931 Otakar Španiel a jeho zvětšený model instalovaný na Hradčanském náměstí Josef Vajce).

T.G. Masaryk u školy "Na Ostrově" v Jaroměři. (Foto z internetu)

Pokračování PN: Jenže nezachoval se ten model. Ten pomník na Hradčanském náměstí je vlastně napůl sochaře Vajceho, protože ten ho modeloval podle třetinového modelu. Když se modeluje z třetinového modelu do konečné velikosti, tak ten sochař s tím ještě něco udělá, něco změní, protože je to další cesta jak pokračovat v tom díle. Takže na tom Hradčanském náměstí je napůl Španiel a napůl Vajce. Když jsem tady toto vysvětlil, tak jsme se dohodli, že by bylo nejlepší, kdybych toho Masryka tady dělál sám podle mých představ a podle představ toho pana Králíka. Tak já jsem si znovu přečet statě Čapka o Masarykovi. A tam se Čapek pozastavuje nad tím, proč sochaři dělají toho Masaryka v redingotu, když on se lépe cítil v té své jezdecké "polouniformě" s těma jezdeckýma kalhotama. A také v tom nejlépe vypadala ta jeho postava "jako jedle". Tak jsem se z toho poučil. Potom jsem si půjčil nějaké rekvizity v Masarykově muzeu v Lánech. A udělal jsem ho tak, jak tam je. NK. Já jsem se díval na webové stránky Jaroměře a našel jsem tam v souvislosti se jménem Petr Novák nabídku řady výtvarných kursů, také informaci o umístění např. "Sochy vína" na Kuksu atd. Jaroměř měla v minulosti významné rodáky - Otakar Španiel, Josef Vágner. V současnosti Petr Novák. V Novém Městě nad Metují je řada Vašich prací. Jak to vypadá v Jaroměři? PN Asi to je tím, že doma není nikdo "prorokem". Ovšem vůbec nemohu říci, že by se Jaroměř ke mně chovala nějak macešsky. Například, když se tady rekonstruoval průchod města do zádomí a vybudovala se kavárna Jaroslava Žáka (pozn. NK - nová pasáž z náměstí), tu stavbu jsem velmi razantně kritizoval na veřejnosti, protože narušuje souvislou stěnu toho jaroměřského zádomí, tak přesto, že jsem to takto kritizoval, tak mi zadali tu bustu Jaroslava Žáka, která tam je umístěna v provedení z mramoru. Potom také musím říci, že se město výborně chová k tady té naší výtvarné kolonii. Dali nám celý ten "bastion", tu celou obrovskou stavbu, takže nám poskytli zázemí, které žádné město pro umělce nemá. To je obrovský plus tohoto města. Tady děláme akce pro veřejnost. Je zde textilní ateliér, vlněný ateliér, modrotiskový ateliér, atd. Jsme tedy hodně zaměřeni na práci s veřejností.

Jaroslav Žák v pasáži u náměstí v Jaroměři. (Foto z internetu)

NK: Ještě se ponořím hlouběji do historie. Je známo, že v Jaroměři bydlel velevýznamný sochař Matyáš Bernard Braun. Můžete nám troch přiblížit tuto osobnost? PN: Na náměstí je umístěna busta tohoto sochaře. Tu dělal sochař Vladimír Preclík. Město chtělo bustu Brauna na náměstí, protože zde Braun vlastnil jeden z domů. Oženil se s jaroměřskou měšťankou. Svatbu měli zde v kostele sv. Mikuláše. Byla myšlenka dokonce přejmenovat náměstí na Braunovo. Přímo se obrátili na Vladimíra Preclíka, protože byl v té době nejslavnější s největším renomé. Ten si však "postavil hlavu", že to nebude na tom bývalém Braunově domě, ale na sloupu na náměstí. Tak to nakonec dopadlo. Škoda, logické umístění by bylo na tom domě. Naproti toho sloupu na domě je busta Otakara Španiela, umístěná na nároží toho domu. Výborné místo.

Matyáš Bernard Braun na náměstí v Jaroměři a Otakar Španiel naproti na domě. (Foto z internetu)

NK: Ještě se zmíním o další "chloubě" Jaroměře, a to je Braunova socha "Plačící žena" na Jaroměřském hřbitově. Můžete k tomu něco říci? PN: Nesmíme zapomenout především tu "Mariánskou statui" na Jaroměřském náměstí, to je přímo "veledílo". Pokud jde o tu sochu na hřbitově, to je nejkrásnější náhrobní socha vůbec v Evropě. Tak se k tomu vyjadřují sochaři a výtvarníci, kteří tomu rozumí, tak i Klub historiků". Původně to bylo na starém hřbitově u kostela sv. Jakuba, při rušení toho hřbitova to bylo umístěno na nový hřbitov na okraji mměsta v roce 1888. Na té soše je zobrazena Braunova manželka. Na čele té rakve je český nápis. Připomínám, že Braun sem přišel z Alp.

"Plačící žena" na hřbitově v Jaroměři. (Foto z internetu)

NK: Moc hezky se s Vámi pane Novák povídá. Ještě na závěr otázka na Váš vztah k Itálii. Zaznamenal jsem, že Itálie je vaše "láska". Co Vy na to? PN: V Bologni mě jeden farář, pro kterého jsem pracoval, pozval do katedrály sv. Petra a Pavla, která je renesanční. Je to veliká katedrála. Řekli mi, že tam právě je lešení po kterém se lze dostat až nahoru k freskám. Viděli jsme ty fresky asi z půl metru. Jasně jsme viděli, že co zdola vypadalo jako dokonalá malba, tak zblízka bylo vidět, že to malovali snad širokou štětkou nebo přímo koštětem. Tak hrubou strukturu to mělo při pohledu zblízka. Druhý den se celé to lešení zřítilo. Takže ten farář mi říkal: "Vidíš, kdybys tam lezl o den později, tak si mohl být ve všech italských novinách". Potvrzuji, že Itálie je opravdu moje "srdcovka". Přiznám se, že jsem velice rád, že jsem druhou část mého života prožil ve svobodě. Můj vztah k tomu minulému režimu byl velice nepřátelský jednak z důvodu výchovy v mé rodině i ale i mě samotného. Ale když po revoluci byl zrušen zákon o architektuře, kdy se zrušila povinnost veřejné stavby doplnit nějakým uměleckým monumentem, tak se mi to nelíbilo. Třebaže tehdy vznikly i věci, které byly terčem posměchu, tak to byla i příležitost udělat spoustu nádherných věcí, což se také stalo. Ubyla práce, tak jsem našel tu Itálii. Tam jsem se uchytil a udělal některá díla. Itálie je pro mě velký kus nádherného života. Pokud jde o moji současnost, tak mám problém s mým klasickým pojetím sochy, že neprojdu těmi schvalovacími komisemi. Takže já, pokud se chci dostat na veřejnost, tak jedině na hřbitovech. Uvedu jeden příklad: teď jsem dělal reliéf 2,25x1,16 m z pískovce v Chrudimi na hřbitově s motivem rámu ze stromů a v tomto zarámovaném průhledu je stařec, který pozoruje svou vnučku, která hladí pasoucího se koně. Ten zadavatel má koně rád, protože se mu pasou za jeho statkem va Slatiňanech. Takže jsem rád, že mám koně na hřbitově. Takže náhrobní plastiky je cesta, jak se můžu dostat mezi lidi. Sice už ne mezi živé ale alespoň tak. Ještě bych docela rád zmínil akci tady v Josefově. Je to v soukromém zařízení pana Štveráka. Tam vznikla fontána o průměru cca 10 m s pijícím koněm. Je to ve veřejně přístupném prostoru.

Fontána s pijícím koněm v Josefově. (Foto z internetu)

NK: Pane Novák, moc děkuji za tento rozhovor. Poznámka: závěrem nám pan Petr Novák nabídl prohlídku celé té umělecké kolonie s tam umístěnými galeriemi, kde jsem nafotil množství fotek. Podívejte se.

Komentář Novoměstského kuýra: Ještě jednou musím panu Petru Novákovi poděkovat za to, že přistoupil ochotně na rozhovor s Novoměstským kurýrem. Předvedl ten veliky prostor, který mají umělci v Josefově k dispozici. Předvedl rozsáhlou galerii svých prací. Viděli jsme i práce ostatních umělců. Ovšem silně na mě zapůsobil i pohled zblízka na tu stavbu pevnosti, ty silné, ručně tesané trámy. Ty rozsáhlé podzemní prostory. A také oprava těch prostorů pro toto využití. I pracoviště pro různé kroužky. O to více se lze těšit na rekonstrukci a záchranu celého Josefova, která právě začíná. Co všechno tam asi postupně vznikne. Ještě musím vyzdvihnout přístup města Jaroměř, když umělcům poskytlo tak rozsáhlé prostory. Připomínám, že vše je přístupmé veřejnosti. A opravdu to stojí za návštěvu. Také musím poděkovat Jiřímu Marbachovi, který mi nejen pomohl najít a pojmenovat v našem městě všech těch osm uměleckých děl, která pro naše město pan Petr Novák vytvořil. Na webu našeho města jsem to nenašel. Ale také navrhl a dohodl ten rozhovor Novoměstského kurýra s cílem informovat novoměšťáky o tomto sochaři, který v našem městě zanechal tak výraznou stopu. A tak jsem rád, že jsem prostřednictvím Novoměstského kurýra mohl novoměstské veřejnosti přiblížit dílo akademického sochaře Petra Nováka z Jaroměře a připomenout, že v našem městě je osm jeho uměleckých děl, počet, který nedosahuje žádné z jiných měst. Jindřich Buchal.